Klaus & Caroline

Nejdůležitější je vyřešit tuhle nehezkou situaci se sirénami a ďáblem. To ostatní může počkat. Stejně tak jako její slzy. Strne proto, jakmile k ní Klaus natáhne ruku a dotkne se prsty její tváře. Je možné, že by k němu i přesto všechno, stále něco cítila? Že v hloubi duše nepřetržitě doufala v jejich další setkání, i přes slib, který ho donutila přísahat? Klaus naštěstí přeruší to ticho, které mezi nimi zavládlo. Upře svůj pohled na jeho oči, načež s ním na malý nepatrný moment sjede k jeho rtům. Svým obličejem je teď tak blízko, že by stačilo jen několik centimetrů k tomu, aby se jejich rty spojily. Nad čím to vůbec přemýšlí? Už to nevydrží ani malou chvíli, zapře se o dlaně a vyjede po zdi zpátky nahoru. Stále se nemůže vzpamatovat z jejích myšlenek. Skutečně si teď vzpomněla na to, co se mezi nimi stalo v tom lese? Setře si rychle poslední slzy. Možná bychom měli zjistit něco víc o tom deníku. Navrhne, aby změnila téma, zatímco se stále opírá o zeď. V tu chvíli si uvědomí, že zatímco ona je už převlečená, Klaus má na sobě stále to zakrvácené špinavé oblečení. Chceš půjčit něco na sebe? Šeptne. Netuší, jestli má ještě v jejich sídle nějaké věci, proto by mu byla ochotná něco půjčit. Určitě tu najde něco, co je Rickovo. Půjčit mu totiž Stefanovo tričko by nebyl zrovna moudrý krok. Nebo mobil, kdyby sis potřeboval zavolat. Dodá navíc, přičemž se pokusí o něco, jako úsměv. Doufá totiž, že si na ní předtím nevšiml něčeho podezřelého.

Sirény a samotný ďábel budou ještě očividně pořádný problém, ale je přesvědčen, že i s tím si poradí. Je dobře, že za ty čtyři roky ho stále jisté sebevědomí nepřešlo a odteď bude pravděpodobně zase jen a jen narůstat. Popravdě nepočítal s tím, že by se s Caroline měl ještě setkat, ne v blízké budoucnosti, ale setkal a to i přes slib, který jí dál a následně i přes sbohem, který jí řekl přes telefon, když se jí dovolal ze Stefanova mobilu, nebo spíše ona volala Stefanovi a zvedl to on. Její pohled nezachytil, ale to její strnutí, když se jí dotkl už ano, přesto se to rozhodl raději nekomentovat. No, následně se ovšem Caroline už zvedne ze země a on o se chvíli po ní také narovná. Na její slova přikývne. Možná ano, někde přeci jen začít musíme. Odvětí a je to pravda, pokud s něčím konečně nezačnou, nikam se ani nedostanou a jeho přítomnost by tu opravdu nakonec nebyla příliš platná. Když mu nabídne, že mu půjčí nějaké oblečení, nakonec po krátkém mlčení se jí rozhodně odpovědět. Možná by se to docela hodilo. V nejbližší době si dojdu potom do sídla, pro něco svého. Odpoví jí, přeci jenom jeho oblečení je prostě jeho oblečení. Krom toho, cestou do sídla by se také mohl občerstvit a někoho si ovlivnit, kdo by mu zjistil nějaké informace o jeho rodině a taky rozhodně by si měl pořídit nový telefon, jelikož z tím ovlivněnm bude chtít být rozhodně v kontaktu. Momentálně nemám na nikoho kontakt. Netuším, zda-li Hayley pro ostatní našla lék a pro bezpečí jí i Hope si rozhodně musela změnit číslo. Odpoví jí na to s telefonem. Bohužel tomu tak je, ale je si jistý, že pokud se brzy neshledá se sourozenci, s Hope už ano. Každopádně než se dáme do hledání informací, co se toho deníku týče, rád bych si dal ještě sprchu. Řekne nakonec. Přeci jen krom čistého oblečení by se i celkově sprcha teď hodila.

Uběhlo už několik dnů od toho, co zjistili, že ve městě je nová hrozba v podobě velmi mocné čarodějky, která po nich jde a stejně tak uběhlo i několik dní od toho, co dostala Rebekah. Zatím nikdo neví kde je, ale jakoby se po ní snad slehla zem. Vyhledávací kouzla, kterými se jí snaží Freya najít nefungují a lhali bychom, kdyby jsme řekli, že je zcela v klidu. Naopak, tahle situace ho celá znervózňuje a ani trochu se mi nelíbí a opravdu nestojí o to, aby znovu jeho rodina padla. Jednou před pár lety to stačilo a znovu to opakovat nehodlá, ovšem než se to všechno začne řešit více, rozhodl se, že Hope musí ať se jí to líbí nebo ne do bezpečí a tím bezpečným místem právě myslí internátní školu právě ve finále pro děti, jako je Hope, kterou nakonec založila Caroline. Je si jistý, že Hope se tam nic nestane. Samozřejmě tohle jeho rozhodnutí vedlo k hádce s Hayley, ale i nakonec ona sama usoudila, že jejich dcera musí z města pryč a vzhledem k tomu, že jí nic lepšího nenapadlo, musela nakonec odkývat tohle. Když za tím přišli za Hope, vzala to vlastně celkem v klidu, ale tak co by se dalo čekat od puberťačky, která má svých rodičů akorát tak plný zuby a internátní škola pro ní znamená, že se jich zbaví.
Dnes je den odjezdu do Mystic Falls a on na svou dceru čeká v dolním patře rezidence, mezitím co si ona balí poslední věci. "Hope, chvátni trochu!" Zavolá na ní, jelikož její už jsem skoro hotová slyšel už několikrát a stále nic. Nakonec se ale přeci jen uráčila přijít a s sebou si táhla kufr a ještě nějakou tašku přes rameno.  Už si naivně myslel, že mohou vyrazit, ale to se ještě přiřítila Hayley, která se s ní začne loučit, jakoby to snad mělo být naposled, co jí vidí. I to loučení nakonec pomine, Hope  vezme věci a vyrazí k autu. Její věci dá do kufru a poté si sedne na místo řidiče, když sedí Hope, vyjede směr Mystic Falls a o několik hodin později už míjí ceduli Vítejte v Mystic Falls.

Milý deníčku. Tiše vydechne, čímž si z obličeje odfoukne pramínek blonďatých vlasů. Elena už sice není v jejím magickém spánku, ale i tak má potřebu si deník psát. Pomáhá jí to urovnat myšlenky. Obzvláště poté, co ztratila Stefana. Vzhlédne od deníku rozevřeném na jejím klíně a zadívá se na zdobený náhrobek. Stefan Salvatore. Přítel, manžel, bratr. Pořád má pocit, že tu s ní je. A i přesto jako by byl tak hrozně moc daleko. Podívá se na volné místo vedle sebe a povzdychne si. Ani si neuvědomí, že jí v tu chvíli po tváři sjede neposedná slza a skončí na popsaném listu deníku. I přesto se usměje, pevně sevře propisku prsty a pokračuje v psaní. Škola, kterou založili, prosperuje. Má z toho radost. Sjíždějí se sem děti z celého světa a nahrazují jí rodinu. Bonnie teď nejspíš někde prozkoumává Evropu a Damon s Elenou odjeli na svou svatební cestu. S Mattem se vídá už jen zřídka. Většinu času totiž tráví ve škole nebo občasně ve studiu, kde ještě pořád pracuje na zkrácený úvazek. Cítí, že má vše, co si vždycky přála. Kromě toho, že jí tu někdo chybí. Ani její milované holčičky nedokážou zaplnit tu prázdnotu, která po něm zbyla. Kousne se do rtu a přestane na chvilku psát. Ani neví, jak dlouho už tu vlastně je. Původně sem šla donést jen květiny. Ale její návštěva se vždycky trochu protáhne. Schová deník s lehce fialovými deskami zpátky do kabelky a zvedne se z kamenné lavičky. Navždy. Zašeptá, když přejede prsty po natištěném „Odpočívá v pokoji.“ Naposledy se zastaví mezi dveřmi hrobky, než se vydá pryč. Projde kolem hrobu, na kterém je velkými písmeny napsáno FORBES. Nepatrně se usměje nad červenými kvítky, jimiž dnes obklopila matčin hrob. Dnes by měla narozeniny. Nastoupí u lesní cesty do auta, načež se rozjede směrem k penzionu. Bývalému penzionu. Nyní škole pro nadpřirozené děti, takové, jako jsou ty její.
Brzy už je v knihovně, zabořená do potřebného papírování. Nepřestává se divit tomu, jaký má škola úspěch. Už přišly další dotace v tisících dolarů. Nepatrně se usměje. Vyhovuje jí slyšet kolem sebe ten dětský smích. A pomáhá jí to přijít na jiné myšlenky... Uvědomí si, že přitom upírá pohled na své snubní prstýnky.

Dlouhá cesta z New Orleans do Mystic Falls probíhala docela potichu. Jen sem tam něco prohodil, nebo se Hope na něco zeptala, ale to je tak vše. Samozřejmě ani on není úplně nadšený z toho, že jeho dcera bude několik hodin od něj, okolnosti to ale vyžádují a on nehodlá riskovat, že svou dceru ztratí. Stále je k neuvěřitelné, jak rychle jeho malá roztomilá holčička vyrostla v krásnou slečnu, přesto to ale nemění nic na tom, že bude jeho holčička napořád, bez ohledu na věk a bude na ní dávát velký pozor a to i když teď bude každý ve zcela odlišným městě. Ovšem věří Caroline, že zajistí aby se měla co nejlépe a pokud se něco bude dít, dá mu vědět. Je mu jedno, jestli půjde o nedorozumění se spolužáky, stesk po rodině a nebo nedej bože v tom horším případě někoho zabije a bude ji čekat její první přeměna a také poslední, vzhledem k tomu co je zač, ale prostě to chce vědět. Zkrátka na tom se s Caroline ještě rozhodně má v plánu domluvit a je si jistý, že mu vyhoví. Nakonec ona sama musí vědět, jaký je to mít starost o své dítě a v jejím případě děti. Nakonec on sám je pro bezpečí Hope udělat první poslední a naposledy, když byl její život zase jednou obzvláště v ohrožení se obětoval a 5 let trpěl díky Marcelovi, díky někomu, koho do určité chvíle bral jako syna, ale ve finále je to už jedno, protože tím zachránil život nejen stvoření, kterému je nejvíc nejdražší, ale i zbytku rodině. Nelze říct, že by ho nemrzelo, že propásl 5 let Hopina života, ale to už je něco, s čím se naučil žít. Ostatně mu ani nic jiného nezbývalo.
Nakonec už zastaví před bývalým penzionem Salvatorů. Kdo by byl řekl, že jednoho dne se z toho stane právě tahle škola, kterou bude vést Caroline. Asi nikdo, ale stejně tak nevěřil, že bude mít někdy dítě a heleme se co se stalo. Zkrátka z počátku nemožné se stalo skutečností, nic nového pod sluncem. Vystoupí z auta a po boku s Hope se vydá dovnitř. Její věci zatím ještě nechal v kufru, nejdříve by měl přeci jen Caroline oznámit, že má nového studenta, jelikož se jí neobtěžoval napsat ani blbou smsku že přijede, ale alespoň o to bude lepší a záživnější její výraz, až jej spatří. Rozejde se domem a nakonec Caroline v plné své kráse najde v knihovně. "Kdo by byl řekl, že ty jednou povedeš něco takového a budeš si lámat hlavu nad papíry. " Podotkne. "Ahoj, lásko. " Zamíří směrem k ní, přičemž mu na tváři hraje úsměv. Hope ho následuje, ačkoliv byla na ni znát menší nejistota. "Jistě se tu najde místo pro jednoho Mikaelsona. Přeci jen jste tu už příliš dlouho měli od nás klid. " Stále se usmívá a položí Hope ruku na rameno. " Caroline, to je Hope. Hope, Caroline. " Rozhodne se je nakonec taky představit.

Vzpomínku na její svatební den přeruší nečekaná rána. Přestane upírat pohled na stříbrné kroužky, které zdobí její prsteníček a nepatrně sebou trhne. „Oh, vážně?“ vrhne pohled na Doriana a dva další kluky, kteří do knihovny valí nové vybavení v podobě krabic. „Ne, ne. Neříkala jsem, že to patří do prvního patra?“ vydechne nevěřícně a zamává rukou na náznak gesta, aby se odklidili zase zpátky a dali krabice tam, kam patří. Nezměnila se. Zkrátka vždycky všechno potřebuje mít v tom nejlepším pořádku. Proto se stará o papírování sama, aniž by to přenechala někomu dalšímu. Bez pevné ruky by to tu nejspíš nefungovalo. Brzy už se Dorian s ostatními pomocníky vydají pryč. Je mu vděčná. Pomáhá jim už od úplného začátku a zdá se, že ho to stále baví. Chvilku hledí na prázdné místo, kde ještě před chvilkou stáli. Zakroutí nad tím hlavou a věnuje se nazpět hromadě popsaných papírů.
„Doriane, nevíš, kde jsou Josie s…“ vychrlí otázku ve chvíli, kdy znovu zaslechne kroky mířící do knihovny. Když však zvedne pohled, zjistí, že se nejedná o Doriana. Papír jí vyklouzne z ruky. „Klausi,“ vydechne, zvedne se ze židle a sebere ze země doklad o platbě. Nemůže tomu uvěřit. Po těch všech letech se znovu setkávají, tváří v tvář. Nikdy se mu neodhodlala ozvat, aby mu poděkovala za jeho příspěvek na školu. Možná teď bude mít příležitost k tomu mu poděkovat. Jenže Klaus není jediný, kdo přijel. Brzy jí představí krásnou slečnu, která dorazila s ním. Jeho dcera Hope. Na tváři se jí rozlije úsměv. Je hrozně podobná Klausovi. Chvíli je neschopná ze sebe vypustit vůbec jediné slůvko. Vyrazilo jí dech, vidět ho po tak dlouhé době. Položí doklad o platbě zpátky na stůl, načež k oběma přejde blíž. „Moc ráda tě poznávám, Hope,“ sehne se k dívence, na které je znatelná nepatrná nejistota. Nikdy by si Klause nepředstavila jako otce. Ale teď, když je společně vidí, uvědomuje si to pouto mezi nimi. To, jak moc Klaus svou dcerku miluje. „Ty chceš Hope přihlásit… do naší školy?“ zeptá se Klause, když už je znovu napřímená, zatímco Hope odstoupí stranou a začne si prohlížet knížky v knihovně.

S Caroline se neviděl zatraceně dlouhou dobu, ve finále jejich poslední setkání bylo právě v lese, když se měl původně v plánu jít jen vysmát umírající Katherine, ale rozhodl se, že si nakonec přece setkání s Caroline nemůže nechat ujít a dalo by se říct, že se to trochu zvrtlo. Víc než trochu . Každopádně od toho incidentu uběhlo už něco kolem deseti let. Kdo by byl řekl, že je to už tak dlouhá doba a za těch pár let se toho rozhodně mnoho změnilo. A to jak u něj, tak i rozhodně u Caroline. Nakonec oba dva mají děti. To je jedna z těch nejzásadnějších věci, které se v jejich životě stali. Navíc pro oba se zdálo mít děti jako něco nemožného. Jak se zdá, dost se spletli a natož, jak odmítal Hope ze začátku přijmout, nyní je pro ni schopný udělat první poslední, i kdyby to mělo znamenat ne 4 roky mimo, ale i mnohem mnohem dýl. Konečně se v jeho životě našel někdo, krom jeho samotného, za koho je schopný a dokonce i ochotný bojovat do posledního dechu. Proto je nyní i teď tady, v Mystic Falls. V New Orleans to není ani trochu bezpečné a on ji má v plánu ochránit, i kdyby to znamenalo že ji uvidí třeba jen 2x, 3x do měsíce, alespoň do doby, než se to přežene. Než najdou Rebekah a to zlo z likvidují jednou pro vždy.
Jakmile s Hope vešel dovnitř budovy a blížil se do knihovny, uslyšel hlas Caroline. Nejprve si myslel, že tam není sama, ale brzy se přesvědčil o tom, že si pouze myslela, že je on někdo jiný, tedy Dorian. "Tvé dcerky jsem sice neviděl, ale jistě budou v pořádku. " Neodpustí si odpověď na její otázku i přesto že nebyla určena jemu. Jakmile Caroline spatřila, kdo doopravdy se jí rozhodl pocttít návštěvou, bylo na ni dost znát její překvapení a ten výraz, jak předpokládal, stále rozhodně za to. Ano, ano uběhlo mnoho let, ale tak nebylo už na čase jejich setkání zrealizovat? Je to rozhodně mnohem lepší, než posílání jí dopisů, nebo případné volání si přes telefon, kterého se dočkal stejně snad pouze jednou a to to ještě nebyl jeho telefon, ale Stefana. Ano, možná mu opravdu dostane příležitost poděkovat za jeho příspěvek na tenhle nový projekt, který se bude nejspíše držet ještě řadu let. A jistěže nepřijel sám, ačkoli je pravda, že kdyby ho k tomu okolnosti nedonutili, tak pokud by se usmyslel Caroline navštívit, tak Hope by se sebou pravděpodobně ani netshsl. Někdo tvrdí, že Hope je podobná jemu, někdo zase Hayley, od každého má zkrátka něco, ale beze sporu po něm zdědila ty oči. Nakonec se je tedy uráčil představit. Upřímně nikdo ho nikdy si nedokázal představit jako otce a ve finále i on měl z otcovství poměrně velké obavy. "Přesně tak Caroline. " Odpoví jí. Bylo na ni vidět to překvapení. Krátce se ohkidne za Hope, která si začala prohlížet knížky a nakonec se pohledem vrátí zpět ke Caroline.

Myslela si, že po tom, co se mezi nimi stalo v lese, se skutečně už nikdy nepotkají. Taky jej donutila slíbit, že už se do Mystic Falls nikdy nevrátí, poté, co bude upřímná ohledně toho, co k němu cítí. Ale okolnosti se změnily. A uvědomuje si, že je vlastně ráda, že ho vidí. Ani si nepamatuje, kdy se naposledy upřímně usmála, mimo přítomnost svých milovaných holčiček. Chybí jí chvilky strávené s přáteli. Jenže ti už žijí své vlastní životy. A nemůže po nich chtít, aby se otáčeli za ní. Teď má své holčičky, ale co bude potom? Bude sledovat, jak stárnou, zatímco ona bude stále mladá a krásná, jako je teď. Brzy už jí nezbude nikdo. Holčičky, Alaric, Elena, Damon, Bonnie i Matt. Ti všichni prožijí své šťastné lidské životy a jednou ji opustí. Doufá, že ten moment přijde co nejpozději. Protože, co bude dělat potom? Najde útěchu v něčem jiném… nebo v někom jiném? Nejspíš už ale nikdy nebude taková, jako dřív. Smrt Stefana ji totiž zasáhla tak moc, jako nic jiného. Byli jen krůček k tomu, aby byli spolu. Šťastní. V jejich svatební den vypadalo všechno tak moc dokonale. Sice nebyl čas k tomu, aby bylo vše organizováno podle jejích představ, ale nakonec jí to ani nevadilo. Ten den bude považovat jako jeden z nejlepších svého života. Ten pocit, kdy procházela v bílých šatech, zatímco Stefan na ni fascinovaně hleděl. A jeho slib, že ji bude milovat navždy. Kdyby věděla, že ten okamžik, kdy se spolu loučili ve škole, bude jejich poslední…
Usměje se, když jí Klaus odpoví na otázku, kterou původně položila Dorianovi. Možná má o ně přehnaný strach, ale vždycky potřebuje vědět, že jsou v pořádku. Ujišťuje se o tom každých pár minut. Přeci jen se její roztomilá dvojčátka vlivem roků proměnila v malé výtržnice, které už způsobily nemálo problémů. Vždycky je však přehnala s úsměvem a vzpomínkou na to, jak kdysi vyváděly s Elenou a Bonnie. Vždyť každý byl jednou takový. A právě tyto momenty se často vryjí hluboko do paměti. Klaus to má nejspíše stejně. Nepřežil by, kdyby se jeho dcerce něco přihodilo. A protože jsou jejich děti navíc nadpřirozené, ten strach je o to přirozeně násobnější.
Jakmile zjistí, že Klaus chce skutečně Hope zapsat na jejich školu, je překvapená. Klaus nejspíš věří, že je tu v bezpečí. A že dohlédne na to, aby se tu Hope líbilo a cítila se tu dobře. A zároveň, aby ji ochránil… před nebezpečím? „Stalo se něco?“ položí Klausovi váhavě otázku. Proč by ji sem Klaus jinak vozil? Určitě to není jen tak. Rozhodně by ji netáhl z New Orleans tak daleko až do Mystic Falls, jen proto, aby si získala nové kamarády nebo se něco přiučila. „Je tu vítána, samozřejmě,“ dodá k tomu, když k ní pootočí pohled. V tu chvíli se mezi dveřmi objeví Dorian, poměrně překvapen z toho, že mají hosta. „Doriane, tohle je… Klaus Mikaelson. A jeho dcera Hope,“ přikývne k oběma. „To je Dorian. Pomáhá tu s řízením školy,“ objasní Klausovi. „Doriane, nemohl bys Hope trochu seznámit s naší školou?“ požádá svého přítele, který s tím hned souhlasí. Ani nečekala jinou odpověď. Dorian se o školu rád stará a každý nový malý student si jej hned oblíbí. Hope by nemohla mít lepšího průvodce. A ona mezitím bude alespoň moci vyřídit věci s Klausem ohledně jejího zapsání.

Nemyslela si to jen Caroline, ale ani on příliš nevěřil tomu, že budou mít možnost se ještě setkat, i když by se dalo říct, že nějaké té naděje se držel. Slib, že se už nikdy do Mystic Falls nevrátí jí sice dal, ale jak sami vidíme, úplně se mu ho nepodařilo dodržet, ale zase vydržel sem nevkročit dlouhou dobu. To se zase musí nechat. Okolnosti se hodně změnili a chtě nechtě byl nucen ten slib už porušit a zamířit sem i se svou malou dcerkou, prozatím ale nevypadá Caroline tak, že by si snad na jeho přítomnost chtěla stěžovat. A ve finále se nesmí zapomenout ani na další slib, který jí dal a zněl tak, že Tyler je její první láska a on hodlá být tou poslední, ať to trvá jakkoliv dlouho, takže by se dalo ve finále říct, že pokud by se Caroline neodhodlala jít za ním, tak by si ty dva sliby tak trochu protiřečili. Jednou to přijít muselo a Caroline musela počítat s tím, že nebude trávit den co den se svými přáteli věčně, že jednou začnou žít všichni svůj život a to že zůstala jako jediná upírkou? A co? Vždyť je skvělé být navždy mladý a v rámci možností upírů nesmrtelný. Je sice pravda, že to znamená i to, že za svůj život ztratí mnoho blízkých osob, ale přes to se dostane a bude žít dál. A ačkoliv to může znít hrozivě, všechno kolem zrát milovaných, dá se to rozhodně přežít, smířit se s ním a jít dál. To, že se změní je další věc, se kterou je třeba počítat, jelikož právě věčný život taky dělá mnohé a ty ztráty, zklamání a další negativní i pozitivní věci, které se stanou se na člověku nějakým způsobem podepíší. Jistě, ví o tom, že Stefan už není mezi živými a že jim to nevyšlo, ale buďme k sobě upřímní. Stefan byl člověk, ona je upírka, a po pár letech šťastného manželství, kdy by Stefan postupně stárl by jí už nemohl dát to, co by chtěla. Přestalo by jí to stačit a byla by akorát tak nešťastná.
Strach o děti je rozhodně pochopitelný, patří to k tomu a právě i ten přehnaný strach. On není o nic lepší a možná je přehnaně ochranitelský, ale zkrátka to patří nejen k němu, ale i k rodičovství, protože kdyby se něco vašemu dítěti stalo, vinili by jste se za to a nebylo by to něco, co by si člověk jen tak odpustil. Hope bude mít z jeho strany beze sporu poměrně přísnou výchovu, vzhledem k tomu, že je Mikaelsonová a už po ní šlo nemálo lidí, bude se o ní vždy bát a bude jí chtít mít pořád na dohled, to ostatní děti, alespoň ty lidské to asi zas tak moc přísné nemají, ale svým způsobem by jí tahle škola ve finále mohla dát jistou volnost. Neví jak dlouho tu bude, možná jí to nechá vystudovat celé, možná tu je jen dočasně, to vše záleží na dalších okolnostech, které přijdou.
Ano, věří tomu a doufá v to. New Orleans, i když je to její domov, nepatří mezi pro ní bezpečné místo a Mystic Falls je daleko a zároveň jí bude poblíž člověk, kterému plně věří. Čili ano, opravdu si myslí, že tu bude v bezpečí a pokud se bude dít něco jen podezřelého, očekává, že mu to Caroline dá vědět. Něco se děje pořád Caroline, jen teď do New Orleans přišlo něco nebezpečnějšího. Odpoví jí. Nakonec ve finále to úplně nehodlá rozebírat s Hope, ví pouze to nejnutnější a bez nějakých dalšíích informací se obejde. Alespoň zatím ano. Dobře, děkuju. Odpoví jí na to, že je tu vítaná. Je to jedině dobře, protože opravdu nehodlá dopustit, aby se s ní Hayley schovávala někde v lesích a ve vlkodlačích smečkách, když může mít mnohem lepší pohodlí. Následně se ve dveřích místnosti objeví mladík, který nejspíše tady se vším Caroline pomáhá, což se mu po chvíli i potvrdilo. Pozdravili se, ale jinak nijak moc žádná slova mezi sebou neprohodili. Jen si ho změří pohledem, protože budme upřímní, jeho důvěra k lidem značně pokulhává. Na tom se nic nezměnilo, ale nakonec přeci jen povzbudivě kývně hlavou a usměje se na Hope, která po chvíli mizí na prohlídku školy spolu s Dorianem. Nakonec kdyby něco náhodou jeho holčičce udělal, nedělá mu jediný problém zakroutit krkem a je si jistý, že by tu neměla nikoho, kdo by chtěl jakékoliv děti nějak ohrožit. Když tedy Hope a Dorian zmizí, otočí se směrem ke Caroline. Jak jsem řekl, do New Orleans přišla nová hrozba. Má Rebekah a zkrátka to tam pro Hope teď není ani trochu bezpečné. Dodá nakonec ke svým předchozím slovům.

Nehledě na to, co tehdy řekla, i ona měla stále naději. Doufala, že jednou přijde den, kdy Klausovi znovu stane tváří v tvář. Sice nečekala, že to bude tak brzy, ale osud tomu nejspíš tak přál. A tak tu teď stojí, oba pohlceni svými vlastními problémy a starostmi o jejich děti. Nechce jej zdržovat, avšak ráda by si s ním popovídala. Ta léta, kdy se neviděli, se už zdála jako věčnost. Je to tak hrozně dávno, kdy před jejími dveřmi ležela krabice s pozvánkou na ples a modrými šaty, kterými se trefil přímo do jejího vkusu. Čas utíká tak strašně moc rychle, že se to skoro nedá postřehnout. Ráda vzpomíná na chvilky strávené s ním. I přesto, že své srdce pokaždé věnovala někomu jinému. Po Stefanovi v její duši zůstala díra. Prázdnota, která jí trápí každý den. Dokonce ani holčičky ji nedokázaly vyplnit. Ale v tento moment se po dlouhé době cítí lépe. Jakoby Klaus zahnal všechnu tu temnotu pryč. Vtipné, vzhledem k tomu, že je jí sám prosetý skrz na skrz. Na malou chvilku zapomněla na své problémy i prázdnotu, která vznikla po Stefanově smrti. Přemýšlela nad tím, co si jednou počne, až ztratí všechny milované kolem sebe. Nejspíš bude hrozné, sledovat to, jak stárnou a umírají, zatímco ona bude stále mladá a stejná. Ale najednou už se to stalo něčím, s čím je smířená. Věděla to už od té chvíle, kdy ji Katherine proměnila v upírku. Věděla, že to jednou přijde. A za tu dobu se spoustu věcí změnilo. A tak se může stát i teď. Za deset, dvacet let, to všechno bude jiné. Situace se změní. Možná k lepšímu, možná k horšímu. Možná někoho pozná. Třeba bude chtít sdílet její nesmrtelný život a procestují společně celý svět. Ta vzpomínka jí připomene rozhovor s Klausem na plesu, kdy jí říkal, že ji kamkoli vezme. Usměje se nad tou nostalgií.
Za tu dobu už stihne Dorian společně s Hope odejít pryč, aby jí mohl ukázat celou školu, včetně interiéru i exteriéru. Chvilku bude Hope trvat, než si na to tady zvykne, ale později tu možná bude ráda. Najde si tu kamarády, stejně nadpřirozené, jako je ona, a zalíbí se jí tu. Alespoň v to doufá. Nechce, aby se tu trápila. A proto i ona sama udělá vše proto, aby se tu skutečně cítila dobře. Věří v to, že její dvojčátka budou dělat to samé. To mě mrzí. Odpoví na Klausova slova, jelikož zpočátku netuší, jak na ně reagovat. Rebekah? Doufám, že bude v pořádku. Dodá k tomu, avšak Klaus ví, jaký její vztah k Rebekah ve skutečnosti je. V takové situaci si ale odpustila nějakou neslušnou kousavou poznámku. Ať už byl vztah mezi nimi jakýkoliv, nepřála by jí nic špatného. Nikomu by nepřála nic špatného. I přesto, že se "občas" chovala jako mrcha, nezaslouží si to. Slibuji ti, že zde bude Hope v bezpečí. Postarám se o to. Řekne nakonec o něco tišším hlasem a nepatrně se usměje. Její slova postupně vyšumí do místnosti. Zdržíš se tu, nebo máš v plánu hned odjet? Zeptá se polohlasně. Byla by ráda, kdyby se zdržel. Avšak pochopí, když hned bude muset odjet, vzhledem k tomu, že v New Orleans není zrovna nejlepší situace.

Tohle je to nejmenší, co by pro něj mohla udělat. Zároveň se mu tím může odvděčit za to, jak pomohl Stefanovi, který utíkal před Raynou. Dobře. Postarám se na to. Ujistí Klause, jež ji požádal o to, aby měla Hope pořád na ruce svůj náramek. Tuto drobnost dokáže zajisté bez problémů ohlídat. Klausovi slíbila, že na ni osobně dohlédne, a to hodlá dodržet. Nejspíš by pro ni udělal to samé, kdyby se jednalo o její dvojčátka. Zhluboka se nadechne, chystajíc se mu položit otázku, ale to do knihovny vtrhne malé roztomilé děvčátko, jemuž tmavé vlnité vlasy trčí všude do stran. Caroline, Caroline! Můžu tě namalovat? Prosím! Usměje se od ucha k uchu, skoro nevnímajíc přítomnost pro ni neznámého muže (Klause). V jejích očích se odrážejí nezkrotné jiskřičky, které jen podtrhují její roztomilost. Samozřejmě, Charlotte. Pobaveně se zasměje, načež se skloní do dřepu, aby na ní holčička dosáhla. Ta k ní natáhne prsty umazané od barvy, a nanese jí na líci směs červené, modré a žluté. Tmavovláska vypískne radostí a rozběhne se zpátky na zahradu, kde nadále rozvíjí své malířské umění v podobě patlání náhodných barev na plátno. Ta by si možná rozuměla s Klausem. Pomyslí si pobaveně.
Narovná se a prsty se dotkne skvrny na tváři. To už se otočí ke Klausovi, jež při tomto momentu celou dobu přihlížel. Není roztomilá? Pousměje se a svěsí ruku podél těla. Tahle práce ji nabíjí energií. Všechny ty veselé dětské tváře... To vše ji podporuje v tom, aby se tomu nepřestala věnovat. Zpočátku netušila, že by to mohlo mít takový úspěch. Ale teď se sem sjíždějí nadpřirozené děti z celého světa, včetně Klause, který je k většině lidí nedůvěřivý. V tomto ohledu to chápe, jelikož ani ona by nesvěřila svá dvojčátka někomu, v koho nemá plnou důvěru. A jak se zdá, Klaus ji v ní má. A ona si toho váží. Chceš ukázat školu? Nebo..? Položí Klausovi otázku, na niž se jej chtěla zeptat už předtím, než do místnosti vtrhla kučeravá vichřice. Klaus tu nejspíš nehodlá strávit nijak obzvlášť dlouhou dobu. Ale když už tu je..., ráda by si s ním popovídala. Uběhla hromada času od doby, kdy se naposledy viděli. Od té doby se určitě spousta věcí změnila.

Ano, pomohl Stefanovi, ale je docela ironické, že by ho nehal na pospas Rayně, kdyby si Stefan nezapomněl v baru telefon a nevolala mu Caroline. Teprve po krátkém rozhovoru s ní si totiž usmyslel, že Stefanovi teda zachrání krk. Je ovšem pochopitelné, že mu odmítl pomoci a chtěl po něm, aby vypadl z města. On sám moc dobře věděl, co je Rayna zač a jak by dokázala ohrozit nejen New Orleans, ale i jho rodinu, včetně Hope a to  prostě nemohl dopustit. Každopádně kdyby Stefana nakonec nepřišel zachránit, pravděpodobně by tehdy už přišel o život, ale kdo ví. Třeba by se z toho nějak nakonec vyhrabal, zase ho nepodceňujme, i když to nevypadalo zrovna moc nadějně, vzhledem k tomu, že mu Rayna šlapala už na paty. Na slova Caroline přikývne.* Děkuji. *Řekne dnes již po několikáté. Po dnešku bude mít děkování asi už po krk na celý život. Každopádně doufá, že Hope nebude dělat problémy. Nikdy s ní nebyli příliš velké problémy, ale sem tam jí přemůže zvědavost a jde tam, kam nemá a nebo si sundá náramek, i když většinou na drobnosti, jako je vyléčení zraněného křídla motýla. Nutno ale i podotknout, že už se stalo, že jim Hope zachránila i krk. Možná je malá, ale o její moci se to zrovna dvakrát tvrdit nedá. Je až děsivé, jakou má malá holčička a co teprve až dospěje? Možná bude nejsilnější čarodějkou vůbec. Každopádně následně krátké ticho přeruší malá holčička, která sem přiběhla s prosbou, jestli Caroline může namalovat. Jak se zdá, ona holčička bude umělecká duše. Nakonec tou je i Hope, která to zdědila po něm. Už mockrát s ní maloval a ve finále byli oba dva špinavý od barvy dokonce i víc, než je Caroline teď, potom, co jí holčička namalovala. Celou tuhle situaci jen potichu pozoruje. Nikdy si nemyslel, že by se Caroline rozhodla jít zrovna touhle cestou, ale očividně rozhodla a je na ní vidět, že jí to takhle vyhovuje a je šťastná. Každopádně potom, co holčička odběhne, netrvá dlouho, než na něj Caroline zase promluví.* Jo, to je. *Usměje se. Celkově jsou děti kouzelná a ještě nevinná stvoření plné radosti. A i Hope chce v tomhle udržet jak nejdéle to bude jen možné. V nevinnosti, jenž nejen jemu, ale i jeho sourozencům byla sebrána velmi brzy. Je rozhodně vidět, jak se jim tu daří a jak je to úspěšné a věří, že to tu bude pro Hope bezpečné. Bezpečnější jak momentálně v New Orleans rozhodně, alespoň zatím a pokud by se něco zvrtlo, rozhodně se co nejrychleji sem pro Hope vydá, ale ve finále by mělo být vše v pořádku. Na Hope je uvaleno krycí kouzlo, které je velmi složité prolomiit, takže pokud by jí někdo chtěl hledat kouzlem, zabere to spoustu času, než by to někdo vůbec dokázal prolomit. Ano, můžeš. Odpoví jí. Nemůže se tu rozhodně zdržet nějak moc dlouho, ale o chvilku navíc v New Orleans bez něj vydrží.* Takže se ti tu daří? *Náváže nějak konverzaci.*

Když jejich životy sužovala Rayna, jež jim všem vyhrožovala svým mečem a jizvami křížového tvaru, nikdy by si nepomyslela, že je může potkat ještě něco horšího. Jenže potkalo. Sybil, Seline, Cade a celé pitomé peklo, včetně Katherine, která si jej nakonec podmanila. Nebýt jí, Stefan by ještě mohl být mezi živými. Občas závidí Eleně, že je šťastná s Damonem, ale nikdy nic nedává najevo. Nemůže za to, co se stalo Stefanovi. Bylo to jeho rozhodnutí. Ale i kdyby Stefan žil.., jak by jejich život vypadal? Zemřel by, zatímco ona by byla stále mladá a krásná. Sledovala by, jak ji pomalu opouští... Možná je nakonec tato možnost přeci jen lepší. Jen je těžké si to přiznat.
Krátkým pokývnutím dá Klausovi najevo, že není třeba děkovat. Udělá to pro něj ráda. Věnuje Hope stejnou lásku, jako ostatním dětem, které ji očividně zbožňují a doufá, že Hope ji bude opětovat, stejně jako například Charlotte, která jí ještě před chvílí pomazala tvář směsicí barev. Je přesvědčená o tom, že s ní nebudou žádné problémy. A i kdyby jich pár bylo, nebude to tak vážné a společně to dokáží vyřešit. Hope už je přece mladá rozumná dáma.
Brzy už se společně s Klausem vydají na prohlídku školy. Zatímco Klause zavede do jedné z učebních místností, on už se s ní pokusí navázat konverzaci. Ano, souhlasně přikývne. Škola každým okamžikem jen vzkvétá. A já se tu cítím..., šťastná, odvětí, vcházejíc přitom do další místnosti. Poslední větu však nevysloví zrovna moc věrohodně, avšak pokusí se to zamaskovat úsměvem. Holčičky mi dělají radost. I když občas jsou s nimi problémy..., ušklíbne se. Zkrátka dvojčata. V něčem se nedohodnou a už se začnou hádat. Což občas doprovází i magii, jež ještě neumí úplně dobře kontrolovat. Snaží se takovým situacím zamezit, ale občas je to docela těžké. A co ty? Jak se ti daří..? Když tedy opomeneme současnou situaci v New Orleans... zeptá se ho. Zastaví se přitom u vchodu na zahradu, po níž pobíhají děti. Opodál zahlédne i Doriana a Hope, která si povídá s Charlotte a pomáhá jí dopilovat detaily jejího umění. Nepatrně se nad tím pousměje a pootočí hlavu ke Klausovi. Má ráda umění? zeptá se. Jak se zdá, jablko nepadlo daleko od stromu. S Klausem dokonce sdílí své zájmy.

Tiše si povzdychne, zatímco se zastaví po jeho boku. Nejspíš má pravdu. Navenek dává najevo, jak moc šťastná je..., ale realita je jiná. Není se však čemu divit. Vždyť je to nedávno, co ztratila osobu, na níž jí tolik záleželo. Něco takového vždy člověka poznamená na velmi dlouhou dobu. Její rány se sice časem zahojí..., ale to nebude trvat krátkou dobu. Ke Stefanovi si vybudovala hluboké pouto a to se nedá jen tak zapomenout ze dne na den. Pootevře rty, aby jeho slovům oponovala, ale nakonec si to rozmyslí. Semkne rty k sobě a o svém štěstí už nepromluví ani jediným slůvkem.
        To ano. Obzvláště, když se jedná o dvojčata. Odvětí s nepatrným úsměvem na rtech. Každý den řeší i ty nejmenší prkotiny, jenž se vůbec řešit dají a při hádkách o tom, kdo více miluje maminku, jsou děvčátka skutečně nezastavitelná a schopná vykřičet se přes celé Mystic Falls. Ale i prkotiny, jež se svými dvojčátky denně řeší..., ji naplňují. Dělají její den krásnějším a vnáší do něj to světlo, které už se z ní samé pomalu vytrácí, jakoby byla růží, jenž pomalu a jistě uvadá.
        To je dobře. Přikývne. Snad se ta situace co nejdříve vyřeší a v New Orleans to přestane být pro Hope nebezpečné. Ačkoli...., v New Orleans bude Hope hrozit nebezpečí snad vždycky. Klaus má tolik nepřátel, že se vždycky najde někdo, kdo jim bude sužovat život. Stejně jako tady v Mystic Falls. Sice už je tu klid, od toho incidentu s peklem..., ale stále očekává, že se něco zvrtne a do jejích životů vpadnou bytosti, jež budou jako vždy ohrožovat ji, její přátele a dvojčátka, jež jsou teď středobodem celého jejího vesmíru.
        Je vidět, že Hope si od svého otce skutečně odnesla mnoho. Jeho umělecké nadání. I přesto, že se s Klausem sotva znají..., oba sdílejí stejnou vášeň k malování. Jablko nepadlo daleko od stromu. Podotkne s úsměvem, zatímco Hope pozoruje. Dívenka nabere trochu barvy na štětec a s malými úpravami dovede Charlottino dílo k dokonalosti. Jakmile tak učiní, znovu se vydá pryč s Dorianem, který jí plánuje ukázat i zbytek zahrady, jež je místem, kde jsou všechny děti nejraději. Komu by neprospělo být na čistém vzduchu a ještě, když je hezky? Počasí jim dnes opravdu přeje a i přes pár mráčků pálí sluníčko. Skvělá příležitost k procházce nebo pouhému dovádění mezi rozkvetlými kvítky.

Musí se rozhodně nechat, že to pravděpodobně po většinu času kryje dobře, ale sem tam se nějakých chyb i tak dopustí, díky kterým alespoň někdo dokáže rozpoznat, že není vše tolik v pořádku, jak se na první pohled zdá. Ztráta milované osoby je bolestivá záležitost a je tedy i pochopitelné, že plně se z toho zotavit nějakou dobu potrvá. Nelze ovšem ani na chvíli pochybovat o tom, že by se přes to nedokázala přenést. Caroline je silná a za svůj ještě stále dost krátký život ztratila již mnoho osob, na kterých jí záleželo a dokázala se přes to nějakým způsobem dostat a dokáže to i se Stefanem. Nebylo sice od Stefana fér si v jednu chvíli Caroline vzít a v druhou chvíli se rozhonout obětovat pro Damona, ale na druhou stranu nikdo netušil, že se to stane.
To rozhodně. Kývne na to, co řekla. On je rozhodně rád, že má jen jedno dítě. Opravdu by nechtěl řešit nějaké sourozenecké problémy svých dětí, když má on sám často problémy s řešením problémů se svými vlastními sourozenci. Bohatě mu stačí nějaké ty drobné problémy co Hope sem tam dělá, i když je třeba říci, že natož jakou mají náturu jak on, tak Hayley, je jejich dcera hodné dítě. Každopádně jsou věci, do kterých si nenechá moc mluvit a to jsou zejména rodinné problémy. Když náhodou zjistí, že někdo má problémy, i přes veškeré zákazy je schopná někoho z nich jít hledat a zachránit jim krky. Ne jednou se to už stalo. Možná je stále velmi mladá, ale to nemění na tom, že je velmi mocná. Možná i přes svůj věk je už teď nejsilnější člen rodiny.
V Mystic Falls, od samotného ďábla už žádné zásadní problémy nebyli? Zeptá se jí. Stále se mu zdá velmi ironické, že bůh ví jak velký problém z něj dělali a tehdy si ani nedokázali představit někoho horšího, než je on sám a postupně se začali objevovat horší bytosti. Kdo by tomu byl jen uvěřil?
Situace v New Orleans je dost na nic a jakmile se vyřeší, opravdu je jen otázka času, kdy se tam objeví něco dalšího, přesto si ale stojí za tím, že ve většině případech je Hope v bezpečí spíše s ním, než bez něj. Ano jdou po ní zejména jeho nepřátelé, jenže když bude u ní, může jí ochránit, zatímco kdyby se držel od ní dál, měli by k ní mnohem snažší přístup.
Zatímco stojí na zahradě a sledují Hope, která pomáhá Charlotte s obrazem, Caroline opět promluví, načež se musí usmát. Jsem si jistý, že i tvoje dvojčata po tobě mají mnohé. Podívá se na Caroline a poté se pohledem vrátí zpět k Hope, která už pomohla zcela dílo dokončit a zase odchází s Dorianem jinam. Bude se jí tu líbit. Konečně bude mít možnost být mezi svými vrstevníky. Podotkne. Stačilo jenom sledovat Hopin výraz, když měla tu možnost se bavit s Charlotte a je jasné, že tu bude spokojená.