Kai & Rebekah

New Orleans vypadá přesně tak, jak si představoval. Proč si toto město vybral, sice netuší, ale začíná se mu tady líbit. Ulice plné rozruchu, umění na každém rohu a hudba, která se line každým směrem. Žluté auto s velkým nápisem taxi, v němž sedí, se zastaví na pokraji silnice. Řidič se na něj zadívá do zrcátka, ale on nevnímá. Dívá se fascinovaně na krásu tohoto města a přitom podvědomě cuká koutky do úsměvu. Když jej řidič vybídne k tomu, aby za svou cestu zaplatil, jeho úsměv poklesne. Zadívá se na řidičovu tvář v zrcátku, odepne si pás a natáhne se blíže k přednímu sedadlu, kde postarší muž sedí. „Pardon. Ehm, říkal jste něco?“ zeptá se hlasem plným nevinnosti. Jeho andělské oči se zalesknou a řidič se dostane do rozpaků. Znovu zopakuje svou prosbu ohledně peněz. Víckrát už ji však zopakovat nemůže, jelikož mu Kai zaryje zuby do krku. Zprvu sebou nepříčetně cuká, ale díky bezpečnostnímu pásu nemá šanci se mu vykroutit. Když už se modrooký mladík odtahuje, řidič zůstává bezvládně sedět. Stále si nemůže zvyknout na to, že je upír. Byl to sice jediný způsob, jak zabít celou svou rodinu a získat větší moc, ale teď netuší, jestli se to vůbec vyplatilo. Otře si palcem krev ze rtů a pousměje se. Ze zadní kapsy u kalhot začne tahat bankovky, načež hrstku nich vloží do řidičovy nehybné dlaně. „Zbytek si nechte,“ odpoví pobaveně, vystoupí z auta a rozhlédne se kolem. Nadýchne se čerstvého vzduchu a přepočítá zbytek bankovek, které zbyly v jeho ruce. Poupraví si oblečení a rozhlédne se kolem. Rušnější město je přesně to pravé ořechové, co potřeboval. Lidé si nevšimnou toho, když se sem tam někdo občas ztratí. Na opačné straně ulice si všimne menší dívky s tmavými vlasy i pletí. Připomene mu to jeho milou čarodějku Bonnie. Jak by se tvářila, kdyby jej teď potkala? Kdyby zjistila, že jeho smrt byla jen hloupá iluze, které Damon uvěřil? Původně se plánoval vrátit do Mystic Falls za svými 'přátely', ale nakonec usoudil, že si větší zábavu užije bez nich. Nebude zajímavější, když se s nimi setká za nějakou delší dobu? Vykročí na zelenou přes přechod, založí si ruce do kapes a pokračuje levou ulicí do vnitra této nádherné čtvrti. Rozhlíží se po obchodech s poutavými cedulemi a sem tam ho zastaví nějaký umělec věnující se svému dílu. Přednostím tohoto města se stále nepřestává divit. Zřejmě zde zůstane delší dobu.

Potom, co byl Marcel přeměněn v monstum a zmrzačil Kola s Elijahem a následně zbavil svobody i Klause, byla celá její rodina, včetně ní a krom Klause uspaná do dlouhého hlubokého spánku, aby nezemřeli a bylo jen na Hayley, aby našla pro její dva bratry léky na Marcelovo kousnutí, pro Freyu lék na jed, který se jí dostal do tělaa pomalu jí zabíjel, pro ní opět nějaký lék, či kouzlo které by zrušilo její proklet a ještě vymyslet, jak by měla ze spárů Marcela dostat Klause. Naštěstí po pár letech byla Hayley konečně úspěšná a pro její dva bratry i Freyu lék našla a tak byli přivedeni zpět k životu. Jo, ona si má stále to prokletí, ale naštěstí na on prkletí neumírá, jen jí obča rupne v bedně a proto se vydala pryč od rodiny a na vlastní pěst do New Orleasn, aby neohrozilo nikoho z nich a pak zejména Hope. Každopádně volba, že vyrazí do New Orleans byla jasná. Pro její sourozence tohle město bezpečné není, Marcel je nenávidí, ale pro ní ano. Nehrozí, že by jí něco udělal a tak bude mít jedinečnou možnost se naoko s Marcelem sblížit a zachránit Klause. Následně potom jako rodina všichni spolu budou moci Marcela svrhnout z jejich rodinného trůnu a jí najít nějaký lék na on prokletí, aby nebyla už pro nikoho bez jejího vlastního vědomí hrozbou. Přejíždí tedy zrovna eduli New Orleasn a vyjíždí přímo k rezidenci, kde všechna ta roidnná katastrofa proběhla. Zastaví před rezidencí, vystoupí z auta a vydá se dovnitř. Bylo vidět, že už tu dlouhou dobu nikdo nebyl. Po zdech se plazil plevel a nábytek byl zničený od toho, jak tu probíhal soud. Bylo tu to momentálně naprosto neobyvatelné, ale to se zase může napravit. Satčí, když si na to ovlivní pár lidí, ale to až později. Teď je důležité najít Marcela. Podívá se na znamení v podobě lebky, které má na zápěstí a označuje tak onu kletbu a když zjistí, že zatím stále nekrvácí, čili nehrozí, že by zešílela, vydá se z rezidence pryč a ulicemi francouzké čtvrtě míří najít Marcela.

Zastaví se při pohledu na umělce znázorňujícího Francouzskou čtvrť New Orleans. Chvíli na to hledí, poté pokračuje dále ve své cestě. Usoudí, že bude nejlepší se zde nejdříve ubytovat, proto zajde do hotelu, který se nachází nejblíže. Vejde dovnitř se sebevědomým úšklebkem, opře se lokty o pult na recepci a zářivě se usměje na recepční, která se za ním nachází. „Prosil bych jeden pokoj,“ požádá ji, opět s jeho typickou nevinností skrývající jeho pravé já. Dívá se na ni svýma štěněcíma očima. Je ohromena datem narození na kartičce, kterou jí podal. Střídavě sleduje jeho i rok 1972 a mračí se přitom. Kai se neubrání pobavenému úšklebku, po němž následuje tichoučký smích. „Vidíte? 1992. Asi se spletli, že?“ propije se očima do jejích a použije ovlivnění. Tato schopnost je velice užitečná, zvláště v případě, kdy chcete zabránit dalším zbytečným otázkám. Za dobu, co je heretikem, zjistil, že být upírem má docela velké množství výhod. Najde se i pár nevýhod, ale ty jsou oproti výhodám jako nic. Nakonec mu konečně již přesvědčená recepční vydá klíček od pokoje číslo 12 s krásným výhledem na francouzskou čtvrť. Alespoň se po večerech bude moci kochat výhledem, když už nebude někde v baru nebo na párty praktikovat magii na nevinných lidech. „Ani to nebolelo,“ poznamená, když ji omamuje svým úsměvem, který snad dokáže odzbrojit každou. Otočí se na patě a vydá se pryč z hotelu, s tím, že si vesele píská, jakoby byl ve svém vězeňském světě, kde ho nic ani nikdo nemůže zastavit. Vyjde ven z hotelu, přivře oči nad slunečními paprsky oslňující jej a vytáhne z kapsy mobil. „Uh. Ta dnešní technologie mě nikdy nepřestane překvapovat,“ poznamená si sám pro sebe s úculem. Ačkoli už se s dotykovým mobilem konečně naučil zacházet, vždy ho dokáže zarazit i nějaká maličkost, kterou předtím nevěděl. Ani si neuvědomí, že při směřovanému pohledu k displeji narazí na blonďatou dívku. „Ou. Pardon,” omluví se hned s úšklebkem. Co jej však na první pohled upoutá, je lebka na její ruce. Zaměří na ni svůj pohled. Aby však nevzbudil žádné podezření, vzhlédne zpátky k její tváři a zářivě se usměje. Pociťuje z ní silnou magii, z čehož usoudí, že se rozhodně nejedná o člověka.

Tak nějak očekávala, že když není Marcel v rezidenci zabydlenej, bude pravděpoodbně na místě, kde se zbydlel potom, co ho bratři vykázali z francouzké čtvrti a tak vyrazí nejprve tam, což samozřejmě vzít přes onu francouzkou čtvrť, kde má i její rodina rezidenci, byď nyní v dosti žalostném stavu, jelikož Marcel a další upíři z Klausovi ppkrevní linie se dost vyřádili. Satrožitný, přesto ale stále hezký nábytek byl zničen, obrazy, se kterými se Klaus maloval bůh ví jak dlouho taky nedopadli dobře a ani na tom nebyl dvakrát nejlépe nově zařízený pokoj pro Hope. Zkrátka rezidence je nyní jedna velká katastrofa atak by po cestě k Marcelovi možná mohla někoho ještě ovlivnit, aby to tak trochu pouklidil a tak se taky stane. Vyazí tedy k jedné mladé ženě a zastaví se až u ní. "Potřebuji, aby jsi trochu poklidila v mém domě, hned. Jakmile tak uděláš, na vše zapomeň." Ovlivní jí a samozřejmě nezapomněla jí ani říct, kam vlastně má přesně jít. To by se totiž jinak úklidu té spouště, co tam je asi úplně nedočkala. Pak opět vyrazí dál, to ovšem do ní už vrazí nějaký muž, kterého za svůj již sakra dlouhý život viděla poprvé. "To je v pořádku, měla jsem dávat více pozor." Odvětí na jeho omluvu a už se chystala odejít, ale zpozoruje, že záhledl ono znaménko na ruce. Neví, zda-li je člověk nebo něco jiného, ale není to nic, co by musel vidět. Už tak nějak automaticky si lebku na ruce zakryje dlaní druhé ruky a podívá se muži do očí.* "To nic není.. Měla bych jít." Usměje se a pomalu se dává na odchod, aby co nejrychleji zmizela z jeho přítomnosti. Rozhodně to není něco, co by měl vidět a stejně tak to ale není jak řekla nic. Je to něco, co jí jen ztěžuje někdy a na její vkus až příliš často život a ohrožuje tak své blízké, kvůli čemuž s nimi potom nemůže ani být.

Už nemá příležitost se k její odpovědi vyjádřit, jelikož se blonďatá dívka dává k odchodu. Navlhčí si vysušené rty. Netuší, co ho to popadlo, ale natáhne k ní svou ruku ještě předtím, než od něj stihne odstoupit. Chytne ji za zápěstí, na němž je viditelné znamení lebky. Jeho zvědavost zkrátka nezná mezí - a on potřebuje vědět, oč se jedná. Pootevře od sebe rty, ale po chvilce je znovu spojí k sobě. Ačkoli se nezdá, že by se jednalo přímo o čistou silnou magii, cítí v tom něco zvláštního. Něco nevysvětlitelného, s čím se ještě nikdy předtím nesetkal. Zamrká zmateně víčky a stáhne ruku nemotorně nazpět k sobě. Předpokládá, že hezká blondýnka nebude reagovat zrovna kladně. Tomu se samozřejmě ani nelze divit. Když vás někdo cizí chytne za ruku, zřejmě to není zrovna nejlepší pocit. I když, možná by to šlo odpustit při pohledu na tu andělskou modř v jeho očích. "Uh. Promiň, to nic nebylo," šeptne nevinně a usměje se od ucha k uchu. Provokativně přitom napodobil její odpověď. "Občas bývám až moc zvědavý," odůvodní to a lehce nakloní hlavu do strany. A možná přeci jen častěji než občas. No lze mu toto ale vůbec vyčítat? Stačí se hezky usmát, což on umí naprosto bravurně, a zamrkat očima. Když má o něco zájem, nebrání se kvůli tomu zajít o něco dále. A tohle ho tedy doopravdy zajímá. Rozhodně se však nejedná o nějaké obyčejné bezvýznamné znamení. Tohle znamení má rozhodně nějaký význam. A ačkoli z něj necítí tak silnou magii, je si jistý, že magie na tom podíl rozhodně má. Čeká, jaká bude reakce blondýnky. Zatím jen stojí na místě a nehodlá se hnout někam pryč.

Už se měla na odchod, ale zastavil jí onen muž tím, že jí stiskl zápěstí, což jí donutilo se zase k němu obrátit čelem. Něco jí říkalo, že on asi člověk nebude, protože obyčejní lidé by rozhodně o to, co má na ruce nejevili takový zájem, jako on, ale co je zač? Čaroděj? Upír? Nebo něco jiného? Taky je tu možnost, že je to kříženec nějakých třeba dvvou ras, konec konců se už setkala se vším a ať je cokoliv zač, už jí to prostě nemůže nijak zvlášť překvapit. Každopádně dřív, než se mu stihne ze sevření vyškubnout jí pustí sám, což je jeho jediné štěstí, protože opravdu nemá náladu na násilí, ktreé by mohlo přijít, byď by mohlo jít třeba jen o zlomenou ruku, kterou na ní hrábl. Na jeho první odpověď, která se až nápadně podobala té její nic neřekne a ani nějak jinak na to nezareaguje, alespoň ne znatelně. Jo, toho jsem si všimla, ale měl by jsi s tou tvou zvědavostí brzdit, mohlo by se také stát, že tě jednoho krásného dne někdo připraví třeba o hlavu. Řekne, jakoby to bylo snad zcela běžné a čeká na jeho reakci. Už dle reakce kterou bude mít, by totiž mohla poznat, zda-li je něco nadpřirozeného nebo jen prostě přliš drzý a zvědavý člověk zároveň. Nakonec se ho ale zeptá narovinu. Přeci jenom, kdyby byl opravdu jen lidská bytost, kdykoliv ho může ovlivnit. Ty nejsi jen člověk, že ne? Položí mu tedy otázku, na kterou chtěla znát odpověď a je si jistá, že se jí i dočká.

Nad její poznámkou ohledně utrhnutí hlavy se zasměje. To už jednou 'zažil', a o repete rozhodně nestojí. Stačilo by však použít jednu z dalších iluzí, které se řadí mezi jeho nejoblíbenější druh magie. Pochybuje však, že by mu hlavu utrhla. Tuší, že ji alespoň nějakým způsobem zaujal. Už tím, že není člověk a zajímá se o znamení na jejím zápěstí v podobě lebky. "Někdo už se o to jednou pokusil. A vidíš? Stále jsem tu," prohodí pobaveně rukama, načež si zastrčí obě ručky do kapes od tmavých kalhot. Kdyby nebylo jeho iluzí, pravděpodobně už by byl skutečně bez hlavy. Avšak, jestli má někdy zemřít, rozhodně ne takovým primitivním způsobem. Nechápe, jak Damon mohl uvěřit tomu, že je mrtvý. Cožpak by ho někdo ve chvíli, kdy byl nejsilnější, mohl tak lehce zabít? "Myslíš si, že někdo takový, jako já, by mohl být pouhým člověkem?" zakroutí pobaveně hlavou, načež krátce našpulí rty. Sebevědomí mu nikdy nechybělo. A to ani teď. "Ani ty nejsi. Avšak.. Nedokážu si vysvětlit, proč z tebe vychází větší magie než z ostatních upírů," dodá k tomu zamyšleně, přičemž krátce slétne pohledem k zemi. Zatím potkal jen upíry, vlkodlaky, čaroděje a heretiky. Nemá ponětí o tom, že existují i Původní. Ani se s nimi doteď nikdy nesetkal. Netrvá však dlouho, než k ní znovu vzhlédne a zadívá se jí do očí. "Možná by sis to měla něčím obvázat. Není dobré to ukazovat každému na potkání," pokyne hlavou k znamení na jejím zápěstí a ušklíbne se. I u běžných lidí by to možná mohlo vzbudit nějaké menší podezření o jejím původu. Tak trochu doufá, že když s ní pomalu naváže konverzaci, brzy mu sama prozradí, oč se jedná. Jakožto čaroděj už slyšel o mnoha bizarních věcech, ale o tomhle ještě nikdy. Možná se díky ní dozví něco nového, co předtím ještě nevěděl.

Je sice pravda, že co se jeho trhání hlavy týče, jsou to zatím pouhé výhružky, ale řekněme, že jí stačí jen trochu více naštavt a z výhružek se může klidně a bezproblému stát skutečnost, která by se nezamlouvala zejména Kaiovi. V tom případě by jsi možná přežil i můj pokus. Podotkne na jeho slova, ačkoliv o tom pochybuje. Přeci jenom snad ještě nikdo nevyvázl smrti, když se jí dostal pod ruku, proč by se to tedy mělo změnit a měl by najednou vyváznout on? Ovšem možná by ještě zvážila své domněnky o tom, kdyby tušila, co je on vlastně přesně zač. Někdo takový jako ty? Promiň, nic zajímavého jsem na tobě nepostřehla. Usměje se. Kdo ví, možná by svá slova měla lépe vážit, ale je proboha původní, tak co by jí asi mohl udělat? Pokud by se o něco pokusil, uzemní ho pravděpodobně během několika sekund a to bez nějaké té námahy. Zkrátka jsi ale nějakou tu provokaci nemohla uškodit a třeba s jí alespoň podaří mu snížit ego, kterého má víc než dost, jak je vidět. Možná protože nejsem jako ostatní upíři. Jsem Původní. Jeden z prvních upírů na světě. Odpoví mu, přičemž se mu podívá zpříma do očí a dál mu k tomu nic moc neřekne, tak nějak totiž předpokládá, že o tom něco slyšel a krom toho, i tak mu řekla více než dost. Alespoň na její vkus ano. Navíc opravdu by už potřebovala jít, potřebuje si zařídit zkrátka pár věcí, aby mohla zachránit krk svému bratrovi, kterého tu Marcel drží bůh ví kde. Vážím si tvé starosti, ale možná by ses měl starat spíše o své věci, než mé. *Odpoví. Kdo ví, možná mu nakonec opravdu prozradí o co jde sama, ale upřímně i tak by si neměl dávat moc velké naděje. Jo, nějaká ta šance tam je, ale není zrovna dvakrát vysoká. Minimálně sama od sebe, že by s tím přišla.. to opravdu nehrozí.

Uchechtne se. Zajisté, že by přežil. Tahle dívka totiž ještě vůbec nemá ponětí, co vše je v jeho silách. Iluze, maskovací kouzla. A ještě mnoho dalšího, co si stihl vyzkoušet na Damonově přítelkyni Eleně. Je si téměř jistý, že teď ta kráska ještě určitě spí. A chudák Bonnie si stále vyčítá, že žije namísto ní. Ušklíbne se nad těmito nostalgickými myšlenkami. Hmm. Ta lebka na tvé ruce ti zřejmě trochu zamlžuje mysl. Odvětí zamyšleně, přičemž se mu na čele utvoří vráska. Už na první pohled se jí musí zdát zajímavý. Pravděpodobně si to jen nechce přiznat... a to je smůla pro ni. Donutí ho to k úšklebku. Když se dozvídá o jejím původu, nadzvedne obočí. Páni. To je ale čest. Odvětí pobaveně. Upřímně - o ničem podobném ještě nikdy neslyšel. Ona však nemá důvod k tomu, aby mu lhala - a navíc by to vysvětlovalo to, proč z ní cítí silnější magii, než z ostatních upírů. Vzhledem k jejímu tónu však usuzuje, že zde není jediný, komu nechybí vysoké sebevědomí. Možná toho mají společného, než si myslí. Ou. Víš, to je ten problém. Už se nemám o co starat, proto se rád starám o ostatní. Usměje se od ucha k uchu a nepatrně našpulí rty. Zřejmě už jí s ním dochází trpělivost, a to jej činí ještě víc šťastným. Rád lidem leze do soukromí a strká nos do toho, do čeho mu nic není. Nebo je? Asi nemá cenu tě přemlouvat. Ale kdyby ses chtěla s někým podělit o nějaké informace.. Jsem tu pro tebe. Celý den, celou noc. Prohodí rukama s úsměvem, který se táhne od ucha k uchu. Odhalí přitom své rovné bílé zuby a vydá ze sebe krátký smích.

Dobře, možná by přežil, ale zabít ho i tak nemůže být tak nemožné, jak on očividně tvrdí. Každý jde zabít něbo nějak jinak odrovnat a její rodina je toho živoucm příkladem. Po tisíc let tak nějak přežívali a najednou se tu objeví proroctví a na 4 roky jsou všichni ze hry. Zkrátka spoléhat na svou neporazitelnost a nesmrtelnost se možná ne vždy vyplácí. Opět se vracíš k té lebce.. Proč tě tak moc zajímá, co to je? Zkříží ruce na prsou a upírá na něj svůj pohled. Jo, ale dalo by se říct, že tak nějak se trefil. Nyní na ní ta lebka nemá žádný vliv, ale jakmile začne krvácet, začne jí postupně jak hezky řekl zatemňovat mysl. Objeví se její krvežíznivé já a začne mluvit ne zrovna hezky s ostatníma, i když to třeba není pravda. Například právě kvůli tomu, že zešílela málem zabila Hayley a nebo potopila Klause při jeho soudu, kdy rozhodovali o jeho osudu upíři, kteří ho nejvíce nenávidí. Naštěstí pro Klause opravdu platí to, že by se dokázal vykecat i z pekla a tak se vykecal ze své smrti a místo toho byl probodnutý "jen" dýkou Papa Tundeho, díky které sice trpí, ale všechny tak zachránil. Na jeh odpověď na to, že je původní už nijak nezareaguje. To si opravdu nezvládáš najít nic lepšího na práci, než strkání nosu tam, kam nemáš? Pronese. Dobře, ona možná někdy není o nic lepší, ale i tak alespoň má i své starosti a pokud někam strká nos, tak jsou to stále věci, které když se netákají přímo jí, tak nějakého jejího sourozence ano. Ne, to opravdu nemá. Bohužel pro tebe, mám jiné věci na práci, než ti sdělovat nějaké informace... Takže, jestli už mě omluvíš.. Nečeká na jeho odpověď. Naposled se na něj zadívá a pak se otočí a pokouší se už po druhé dostat se z jeho dosahu a jít i zařídit to, co potřebuje s tím, že tentokrát už jí snad nijak nezastaví, ačkoliv pokud je opravdu tak otravný, jak se zdá, nedává tomu moc velké naděje.

Můžeš to brát jako čistou zvědavost. Zkrátka jsem se předtím ještě nesetkal s takovým druhem magie. Proto mě zajímalo, oč se jedná. Odpoví jí zcela upřímně, načež lhostejně pokrčí rameny. Pravděpodobně se od ní však nic nedozví, proto se bude muset smířit s tím, že jeho otázky zůstanou nezodpovězeny. No, víš. Celou svou rodinu už jsem vyvraždil, proto už mě začíná dohánět nuda. Uchechtne se a spojí rty v uzoučkou linku, aby zabránila dalšímu smíchu. Nezáleží mu na tom, jestli ho po tomhle bude považovat za psychopata, či ne. Názory ostatních ho zkrátka nezajímají. Nač se obracet na to, zda-li ho má někdo rád? On má rád sám sebe. Nic víc už ke štěstí nepotřebuje. Jestli budou i ostatní 'lidé', které zde potká, tak sdílní a milí, jako ona, tak raději nakonec odjede do Mystic Falls nebo zpátky do Portlandu, kde navštíví nějaké sousedy. Och. Jaká škoda. Kdyby sis to náhodou rozmyslela... Usměje se potutelně, načež sleduje její záda, která se mu ztrácejí z dohledu. Znovu ji pronásledovat by už nemělo cenu. Beztak by se od ní nic nedozvěděl. Věří však v náhodu a to, že se s ní ještě někdy potká. Ať už to bude po týdnech jeho pobytu, klidně měsících. Občas má štěstí na to, potkávat stejné lidi dvakrát. Ještě chvilku stojí mezi davem uprostřed ulice, než se pomalu rozejde stejným směrem, jakým se vydala ona. Ani netuší, co zde podnikne. Možná se bude jen procházet, nadrobí někomu neplechu nebo si zkusí pohrát s nějakou nevinnou duší, aby se alespoň trochu pobavil, když už mu to teď moc nevyšlo. Zastrčí si ruce do kapes a vesele si píská, zatímco prochází mezi davy turistů, kteří nadšeně vytahují fotoaparáty a fotí každou maličkost, která jim připadá alespoň trochu zajímavá.

"Nejedná se o nic příjemného a o něco o co by jsi měl stát. " Odpoví, ovšem nejspíše takovou odpovědí, jakou asi on úplně nechtěl.  No, ale řekněme, že jde tak trochu i o to, že ani ona sama úplně neví, o jakou magii se jedná.  Ví, že se jí to na ruce objevilo potom, co byla poklátá nějakým tím kůlem, který byl z části i z bílého dubu a taky ví, že dokonce ani vyříznutí toho znamení i s kusem masa nefunguje.  Zkoušeli to a po pár minutách se znamení v podobě lebky objevilo na její ruce znovu. "Vyvraždil jsi celou svou rodinu?  A to jsem si myslela, že je můj bratr ten špatný, když je schopný se zbavit vlastních sourozenců, byď jen dočasně, když ho náhodou z klamou nebo jen potřebuje vyhrát nad nepřítelem.  Gratuluji, trumfnul jsi ho." Podotkne. Díky bohu, že Niklaus je není schopný zabít úplně,což se o osobě, která se až příliš zajímá o její věci říct rozhodně nedá.  Každopádně, už teď ví, že on a Klaus se nesmí potkat.  Protože buď by si šli po krku a byli to nepřátelé na život a na smrt, nebo by si naopak rozuměli a nastalo by peklo na zemi ,což by vlastně nastalo i v tom prvním prípadě.  Zkrátka se potkat prostě nesmí. Kdybych si to náhodou rozmyslela, rozhodně se ozvu, ale nedělej si naděje. Usměje se a pak už zmizí z jeho dohledu, mířící k Marcelové skladu, kde by ho snad mohla najít, ovšem jakmile tam dorazí, nikdo tam není. Vlastně to tam vypadalo, jakoby tam už delší dobu nikdo nebyl. Že by se Marcel přesunul někam jinam? Nejspíše se bude muset někoho zeptat, třeba nějaké čarodějky, protože opravdu jí nenapadá, kde by mohl být, když není tady a ani v rezideenci. Opouští tedy zase bývalí Marcelův sklad a vyráží opět do ulic New Orleans.

Její vyhýbavá odpověď bohužel docílí toho, že se jeho zvědavost ještě zdvojnásobí. A to bohužel především pro ni. Znamení tvaru lebky na zápěstí jí zřejmě způsobuje nějakou újmu. Otázkou je, jakou. Jak dlouho vůbec tohle znamení zdobí její zápěstí? Třeba se jej už nelze zbavit. To vše se však doufá, dozví od ní. Má štěstí na náhodná setkání, tudíž nepochybuje o tom, že mu to poví někdy jindy. Ano, vyvraždil celou svou rodinu. Ublížili mu, a on nezapomněl. Vrátil jim jen to, co si zasloužili. Ačkoli ho to prakticky stálo život, nelituje toho. Získal všechnu jejich moc, jako náhradu za to, co mu kdysi udělali. I tak mu však připadá, že s jejím bratrem má zřejmě něco společného, alespoň něco málo. Všiml si v její tváři toho, že nad tím skutečně uvažuje. Samozřejmě, že si naděje dělá. A když za ním nepřijde sama? Dokáže si ji najít sám, ne? Od čeho jsou lokalizační kouzla? Kráčí kolem a seznamuje se s městem, které teď bude na nějaký čas jeho domovem. Líbí se mu tu, to nepochybně. To město má takové jisté kouzlo. Přestane si pískat, načež se zastaví před nějakým barem. Chvilku váhá, jestli jít dovnitř, nebo ne, no nakonec se rozmyslí a vejde dovnitř. Projde až k baru, posadí se na stoličku a objedná si nějaký alkohol, který ho snad trochu dokáže nakopnout. Barmanku musí ovlivnit, jelikož ani ta moc nevěří jeho věku. Proč mu nikdo nevěří? Nemělo by jim to být jedno, když jim za to zaplatí? Zakroutí nad tím hlavou, napije se ze skleničky a položí si na bar mobil, na němž začne něco nacvakávat. Občas se přitom pobaveně zašklebí.

Je jí víc než jasné, že Marcela zná celé New Orleans a to bez ohledu, zda-li jsou to upíři, vlkodlaci, čarodějky nebo jen lidé. Rozhodně si tu svou slávu pěstuje a to dost pečlivě a tak se rozhodla, že když není a očividně ani dlouho nebyl ve svém bývalém bydlišti, vydá se do nějakého baru, kde když nebude on, bude tam rozhodně někdo z Marcelových kumpánů. To, že se chodí opíjet do baru, nebo jen na ulici je u nich zcela běžné a proto i tak předpokládá, že tam na někoho z nich narazí. Netrvalo tedy dlouho, než zamířila ke dveřím jednoho z barů a vstoupila dovnitř. Nijak zvlášť se nerozhlížela, jelikož opravdu zbystřila upíra, kterýstojí po boku Marcela už nějaký pátek, minimálně od doby, co se vrátila spolu s bratry do New Orleans určitě a tak tedy zamíří k němu. Kde je Marcel? A radím ti, aby jsi odpověděl hned na poprvé pravdivě. Probodne upíra, kterýho nezná sice jméno, ale od vidění ho dost dobpře poznává pohledem a čeká na jeho odpověď a pokud neodpoví.. řekněme, že jí nedělá problém mu vytrhnout srdce na místě přede všemi. Stejně tu moc lidí nebude a tu trochu zvládne ovlivnit dřív, než by zmizeli z baru. Samozřejmě toho, že dorazila do baru, kde je i muž, kterého potkala na ulici ještě neví.

Dopije skleničku alkoholu, zvedne ukazováček a pobídne barmanku k tomu, aby mu dolila. Nevšímá si moc toho, co se děje kolem něj, až do chvíle, kdy do baru vtrhne blonďatá vichřice. Věděl, že se ještě setkají. Překvapivě bez toho, aniž by se nějak obzvlášť musel snažit. Zaměří na ni svůj pohled. Ani nemusí používat super-sluch, jelikož její otázka vyzněla poměrně dost hlasitě. Marcel? Že by tato osoba měla něco společného se znamením lebky na jejím zápěstí? Nalije do sebe skleničku, kterou mu barmanka před chvilkou dolila, schová mobil do kapsy od bundy a vydá se směrem k blondýnce a muži, se kterým hovoří. Tedy, jestli se tomu vůbec dá říkat hovor. Znovu se setkáváme. Máme na sebe štěstí, že? Usměje se od ucha k uchu na Rebekah a obrátí pohled k muži, v kterém spoznal upíra. Hmm? Odpovíš tady dámě? Jestli chceš, abych použil trochu přesvědčivější metodu... Jak myslíš. Pokrčí lhostejně rameny, načež pokroutí rukou a způsobí mu menší bolest hlavy. Po chvilce přestane, doufajíc v to, že tento čin byl pro něj rozhodujícím. Jestli ne, nemá problém s tím, mu trochu přidat. A tentokrát už se nebude bát použít trochu silnější kouzlo. Nemusíš mi děkovat. Mrkne na blondýnku, jejíž jméno zatím ještě stále nezná.

Možná by se měla trochu zklidnit a hlavně potom ztišit, ale asi to úplně zatím nehrozí. Kdyby měl Marcel něco společného s tou lebkou, rozhodně by se nezlobila tolik, jako teď, když má na svědomí pád její celý rodiny. Každopádně do jejího dohadování se s upírem o tom, ať jí prozradí kde je Marcel, se vloží známý hlas. Hlavu otočí směrem k muži, který už se objevil zase v její přítomnosti a nad jeho slovy jen zavrtí hlavou. Nejsem si úplně jistá, jestli bych to nazvala štěstím. Smůla se zdá být výstižnější. Po dalších slovech čaroděje se upír chytne za hlavu a jako zázrakem jí nakonec i prozradí, kde Marcel je. To jsem neměla ani v plánu. Odpoví na  jeho další poznámku a pak se podívá upírovi do očí. Vyřiď Marcelovi, že se za ním brzy stavím a že jestli mi neprozradí kde je Niklaus zničím vše, co tu za ty poslední čtyři roky vybudoval a pak i jeho. Ovlivní upíra. A jak se zdá ovlivnění fungovalo, což znamená, že upíři přestali brát sporýš zřejmě ve chvíli, kdy všichni původní zmizeli. Následně projde kolem hnědovlasého muže, jako by byl snad jenom vzduch a zamíří k baru. Skotskou, prosím. Poručí si a sedne si na barovou židličku.

Smůla? Tato dívka se mu zdá být čím dál tím více sympatičtější. Překvapivě upíra vyděsí jeho kouzlo na tolik, že na blondýnku vyhrkne přesně tu informaci, kterou potřebovala zjistit. Vítězně se usměje nad svým výkonem. Přeci jen je jeho přítomnost docela štěstím, no ne? Z jejích slov sice nic nepochytí, ale všimne si, že ovlivnila upíra. Takže je o něco významnější, než běžný upír. Zřejmě dokáže ovlivňovat nejen lidi, ale i ostatní upíry. Zajímalo by ho, kdo je Niklaus, ale to teď není přesně ta otázka, na kterou se touží zeptat. Pobaveně se ušklíbne, jakmile kolem něj blondýnka projde, jako by snad ani neexistoval. Chvilku jen stojí na místě, poté se pomalu vydá za ní a posadí se na barovou židličku vedle, aniž by se ptal, jestli je tu volno, či ne. Když už mi nechceš poděkovat.. Dobrá. Ale alespoň by jsi mi mohla představit své jméno. Mrkne na ni, načež zvlní rty do úsměvu. Od barmanky si objedná další skleničku, jelikož jak zjistil, upíři se nedají opít. Jestli ano, tak tedy opravdu ztěžka. Tudíž si může dovolit skleniček kolik chce, aniž by se dočkal ranní kocoviny nebo se přes motavou chůzi nedostal ani nazpět do hotelu. Jsem Kai. Malachai. Jméno přímo stvořené pro záporáka, že? Uculí se. Význam jména Malachi je 'posel boží' neboli 'anděl' což přímo nasvědčuje jeho povaze.... nebo ne?

Lhala by, kdyby neřekla, že jí něčím nezaujal, ale nehrozí, že by to vyslovila nahlas. Každopádně to je teď a i v nejbližší a pravděpoodbně i ve vzdálenější době naprosto jedno. Hlavní je, že už ví, kde se Marcel momentálně skrývá, nebo spíše, kde si vybudoval nový domoc a rozhodně tam v nejbližší době zajde, aby dala Marcelovi jednoduše přes hubu za to, co její rodině způsobil. Naštěstí ví, že Marcelovi na ní záleží a tak nehrozí, že by jí čekal stejný osud, jaký postihl její bratry, což znamená, že setkání s ním se vůbec nemusí obávat, naopak, on by se měl obávat jí, jelikož jen kvůli němu musela prospat 4 roky v rakvi a být odloučená od jednoho ze svých doposud živých bratrů a také její malé neteře. Krom toho ani nemluvíme o tom, že znamení na její ruce mohlo být třeba už i nějak vyléčeno, což se samozřejmě taky nestalo, jelikož bylo na Hayley, aby našla lék a buďme upřímný, její problém byl nejméně závažný. Jí narozdíl od Freyi, Kola nebo Elijaha nešlo a ani nejde o život. Dojde k baru s posadí se na židličku, při čemž si objedná sklenku skotské a zanedlouho se vedle ní objeví opět ta neuvěřitelně otravná osoba. Podívá se na něj. Ty mi jen tak nedáš pokoj, že ne? Zeptá se ho, ačkoliv jeho odpověď mu je víc než jasná. Je sice pravda, že by to s ním mohla třeba i skoncovat, ale zatím se k tomu nijak zvlášť zkrátka nemá. A vybídnutí, ať se mu představí ignoruje jen do doby, než se jí představí on. Jsem Rebekah. Rebekah Mikaelson. A ty máš být záporák? V čem? Cuknou jí koutky a napije se skotské, když jí barmanka přinese konečně její objednávku.

Netuší, jestli je jí jeho přítomnost opravdu tak otravně nepříjemná, nebo to jen hraje, aby zamaskovala svůj zájem o něj. Přikládá to spíše k možnosti číslo dvě. Komu by proboha mohla být jeho přítomnost otravně nepříjemná? Promiň. Jakmile mě něco zaujme.. Těžko někdo dokáže můj zájem prolomit. Může se snažit jakkoli jej odehnat, vyhrožovat mu utrhnutím hlavy nebo dalšími smrtelnými činy, ale těžko zastaví jeho zvědavost a zájem. Mrkne na ni, načež přilepí rty ke skleničce, ze které následně upije alkoholu. Uvažuje o tom, že jestli je pro ní skutečně tak otravný.. Nepokusila by se ho už v jeho otravování zastavit? Zřejmě jeho přítomnost není až tak hrozná, jak blondýnka dělá, že je. Tak nějak dopředu předpokládal, že mu své jméno chytře neprozradí, dokud jí neřekne sám to své. Rebekah. Zopakuje s úsměvem a položí skleničku zpátky na bar. Mikaelson. Konečně zná jméno této tajemné blondýnky se znamením lebky na zápěstí. A musí uznat, že jméno má opravdu moc hezké. No, záleží na tom, z jakého úhlu pohledu to bereš. Usměje se a lehce nakloní hlavu do strany. Někdy dokážu být docela milý. Bez legrace. Ušklíbne se, načež přejede po okraji skleničky ukazováčkem. Už sis to rozmyslela? Nebo stále necháš tajemství ohledně tvého slušivého znaménka tvaru lebky neodtajněné?

Upříměn, bude tam nejspíše od obouch alespoň kousek. Minimálně trochu totiž jeho přítomnost a neuvěřitelná zvědavost otravná je. Ovšem vsadila by se, že jeho přítomnost by mohla být otravně nepříjemná spoustu lidem a to ať si Kai říká co chce. Věř mi, toho jsem si všimla. Jiní by přestali už při zmínce o oddělení jejich hlavy od těla, ale ty jsi stále neodbytnej. Je jí jasné, že výhružky smrtí jí nepomohou a pokud by měla mít nějakou šanci, aby přestal, nesměla by jen vyhrožovat, ale rovnou konat činny. Výhružky jsou pro něj očividně opravdu jen slova, která vůbec nic neznamenají. A samozřejmě že mu neměla své jméno v plánu prozradit dřív, než ona bude znát to jeho. Ačkolvi předpokládala by, že on její jméno již znát bude, očividně ale oo původních jako jeden z mála neslyšel. Nevadí. Jo, zapamatoval sis to správně. Podotkne na to, když zopakuje jak její křestné jméno, tak i přijmení. Možná dokážeš, zatím jsem ovšem poznala jen tvou nehorázně neodbytnou část. Pokrčí rameny s úsměvem na rtech. Po jeho dalších slovech se mu podívá zpříma do očí a svým obličejem se o něco přiblíží k tomu jeho, ale i tak stále zůstává v dostatečné vzdálenosti. Nic ti do toho není. Odpoví mu a zase se odtáhne, při čemž hmátne po své skleničcee, kterou měla položenou na baru a vezme jí do ruky, na čež se znovu napije.

Pobaveně se uchechtne nad její správnou úvahou. Je pravdou, že mnoha by už utekla z toho důvodu. Ale on se smrtí nebojí. Už jednou ji obelhal, proč by nemohl podruhé, či dokonce potřetí? Drobné maskovací kouzlo nebo iluze nejsou tak složité. Stačí jen lusknout prsty a stane se cokoliv, co si on sám zamane. Jak jednoduše se dá využít tak výjimečných schopností. V tom máš asi pravdu. Usměje se od ucha k uchu a lehce nakloní hlavu do strany. Je moc hezká. Opravdu hezká. Mám pamatováka na jména. A mám pocit, že obzvláště tvé se nedá ani zapomenout. Uculí se, zatímco v jeho očích se odlesknou andělské jiskřičky. Ne. Rozhodně nezapomíná jména těch, kteří ho nějakým způsobem zaujali. Pokud spolu budeme trávit více času, jsem si jistý, že budu mít příležitost ti ukázat i svou druhou část. Mrkne na ni spiklenecky, pohlédne na svou skleničku a na moment se zamyslí. Zvedne pohled až ve chvíli, kdy se blondýnka nahne blíže k němu. Kdyby zabrala ještě bližší kousek prostoru, ani by mu to nevadilo. Oh. To tě to vážně baví? Stále to přede mnou tajit, když víš, jak moc rád bych se o tom něco dozvěděl. Povzdychne si a protočí hlavu. Zřejmě nemá cenu tě nadále přemlouvat. Zamumlá. Navenek vypadá, jako by chudáček ztratil naději, ale ve skutečnosti ji neztratil. Beztak doufá, že se ohledně toho v nějakou chvíli podřekne. Stačí jen trocha přirozeného šarmu. Takže ty jsi odtud, z New Orleans, že? Zeptá se se zájmem, zatímco žádá barmanku, aby mu do skleničky dolila alkohol.

To, že nezná ji ani upíry zvané Původní, bude zřejmě tím, že byl nějakou dobu zavřený ve svém vězeňském světě. Byl dlouhou dobu mimo dostupnost nějakých informací a navíc předtím, než ve svém pekle byl, se až příliš staral o své sourozence, přičemž ho nic jiného ani nezajímalo. Její odpověď jej zkrátka rozesměje. Ani se nezmůže nic říct, jelikož zřejmě nemá cenu jí to nějakým způsobem vysvětlovat. Pořád mluví on. Možná bude lepší dát trochu prostoru i jí. I přesto, že máš jiné problémy na řešení, tu se mnou sedíš, piješ alkohol a dle tebe určitě marníš tvůj drahocenný čas. Pousměje se vítězně. Kdyby s ním mluvit nechtěla a zároveň řešila něco důležitějšího, nebyla by už dávno pryč? Její další slova jsou hodna dalšího povzdechu. Skutečně je to s ní tak marné. A on čekal, že nakonec něco prozradí. Jaká škoda. Bohužel. Dodá ještě posmutněle a usrkne ze skleničky, kterou mu barmanka doplnila. Beztak zřejmě tuší, že on se jen tak lehce nevzdává. Mystic Falls? Nadzvedne pobaveně obočí. No ne, jak je ten svět malý? Možná by spolu někdy mohli zajet do Mystic Falls na výlet, zřejmě tam mají oba nějakou minulost. Jaká náhoda.. I já jsem dlouhou dobu strávil v Mystic Falls. Jsou tam velice milí lidé, že? Usměje se pobaveně. Například jeho dobří přátelé Damon Salvatore a Bonnie Bennettová. Jak se zdá, myšlenky mu k těm dvoum ubíhají čím dál tím častěji, což mu připomíná, že by se u nich měl někdy stavit na čaj. Bonnie by mu určitě nějaký velice ráda uvařila, ještě by s ním probrala co nového a tak. Taková konverzace by jistě přesahovala určité hranice. Ach, tak. Ani se ti nedivím. Je to tu opravdu.. krásné. Ale nic nepřekoná můj rodný Portland. Odvětí zasněně, přičemž cukne oběma koutky rtů do širokého úsměvu. Ačkoli nemá moc hezké vzpomínky na svou rodinu, Portland bude vždy jeho nejoblíbenější město. Každý má zkrátka své místečko, na které nedokáže dopustit. Jak se zdá, pro Rebekah je to očividně New Orleans, ve kterém se teď oba nacházejí.